Obecné principy a východiska pedagogiky Rudolfa Steinera se zvláštním zřetelem na prvních sedm let života dítěte

Základním rysem waldorfské pedagogiky je snaha o rozvoj člověka v jeho celistvosti. Tato pedagogika uplatňuje procesuální přístup z hlediska utváření osobnosti dítěte a akcentuje momenty osobnostně rozvojové a prožitkově postojové. Výchova a vzděláváni vycházející důsledně z vývojových potřeb dítěte se zaměřuje především na utváření vztahu ke světu pomoci sil myšlení, cítění i vůle. Výrazným prvkem je pěstování humanity a lidskosti, tolerance a porozumění druhým. Práce s dětmi je tak zaměřena na probouzení vlastního živého myšlení, širokého soucítění, vůle vedoucí k zodpovědnosti a vlastní tvůrčí realizaci.

„Celý život se podobá rostlině, která neobsahuje pouze to, co se nabízí oku, nýbrž uchovává ve svých skrytých hlubinách i budoucí stav. Kdo má před sebou rostlinu, jež vyvinula teprve listy, ví dobře, že se po nějaké době objeví na listnatém stvolu i květy a plody. A již nyní obsahuje rostlina skryté vlohy k těmto květům a plodům..“ (R. Steiner)

Chceme-li poznat bytost vyvíjejícího se člověka, musíme vyjít z pozorování skryté podstaty člověka vůbec. To však, co je vnějškově na člověku pozorovatelné, tedy například jeho fyzické tělo, je pouze jedním článkem celé jeho bytosti. V souvislosti s waldorfskou pedagogikou však mluvíme ještě o dalších článcích lidské bytosti, jež však nepřicházejí na svět najednou v okamžiku porodu, ale postupně v několika fázích, které nastávají přibližně vždy v sedmiletých intervalech života člověka. Obrazně řečeno, přibližně po uplynutí sedmi let se v člověku probouzí nová kvalita, a to po celou dobu jeho života. Úkolem výchovy ve smyslu waldorfské pedagogiky je připravit podmínky a pečovat o to, aby probouzení těchto nových článků lidské bytosti mohlo do období dospělosti člověka optimálně probíhat. Narození člověka je tedy teprve prvním krokem ke „zrození Člověka“. Pro waldorfskou pedagogiku předškolního věku je proto důležité, jakou životní sílu tento narozený člověk v sobě bude schopen vyvinout, v jaké kvalitě orgány jeho těla budou schopny po celou dobu jeho dalšího života fungovat (jakou budou mít životní formu), tak aby mohl být zdravý organismus zdravým nástrojem probouzející se individuality. Období předškolního věku charakterizuje pedagogika Rudolfa Steinera jako období, kdy se postupně rodí „éterné tělo“ člověka, jeho životní síla a odolnost (slovo éterné má vystihnout neuchopitelnost a ztíženou možnost pozorovat niterné procesy v raném věku dítěte). Neznamená to však, že by ostatní články bytosti člověka nebyly ještě přítomny nebo že se jejich rozvojem waldorfská pedagogika nezabývá, znamená to pouze, že v centru péče o dítě stojí úsilí o posilování toho, co ještě samo nemá potřebnou sílu, ať už se jedná o oblast fyzického zdraví dítěte, nebo jeho ještě křehkou psychiku.

Tato skutečnost naznačuje priority výchovného působení na dítě ve waldorfské mateřské škole. Ditě, které přichází na svět, má sice vytvořeny všechny potřebné orgány, aby mohlo žít v dnešním světě, ve světě dospělých (a náš svět je vytvořen tak, aby vyhovoval především dospělým), je však zcela nechráněno a tedy vystaveno všem možným ohrožujícím vlivům. Přestože dnešní dítě zpravidla hmotně nestrádá, jeho duševním potřebám není vždy zcela vyhověno. Pokusím se nejprve obecně vyjádřit, jak se k základním životním potřebám dítěte předškolního věku a k jejich uspokojování staví waldorfská pedagogika.

Potřeba náležitého přísunu podnětů zvenčí

„…Jako před narozením vytvořila pro fyzické lidské tělo správné okolí příroda, tak po narození se má starat o správné fyzické okolí vychovatel.“ (R. Steiner)

Dítě prvního sedmiletí jako by bylo „jedním smyslovým orgánem“, napodobuje (zvnitřňuje) vše, s čím se setkává. Nejedná se pouze o to, co se zjevně děje kolem něj, nýbrž o všechno, co dítě může vnímat svými smysly; nejde pouze o vnější, ale i o vnitřní duševní gesta vychovávajícího člověka (co si o někom myslím, jakí k němu mám vztah, s jakým zaujetím vykonávám činnost, kterou jsem pověřen vykonat, míra pravdivosti či nepravdivosti našich vyjádření, míra morálnosti našich postojů). Lze z toho vyvodit, že v okolí dítěte by se tedy nemělo vyskytovat nic, co není hodno napodobení.

Dítě zcela přirozeně přejímá naše postoje a soudy a ztotožňuje se s nimi.

„Dítě předškolního věku dosahuje dle Kohlberga tzv. premorálni úrovně. Morálka tohoto stadia je závislá na názorech a chovaní dospělých, kteří jsou pro dítě nějak významní.“ (M. Vagnerová)

Není tedy lhostejné, jak zacházíme s věcmi každodenního života, jak jednáme s ostatními lidmi, jaké postoje vyjadřujeme nebo v sobě neseme. Z tohoto hlediska není podstatné, jaké množství podnětů na dítě působí a kolik poznatků o okolním světě získává, naopak – výchovně nejdůležitější je zde otázka kvality podnětů, jimž je dítě vystavováno a jimiž je oslovováno. Je důležité umožnit dítěti, aby napodobovalo zdravé vzory. Zde má největší význam to, jaký je vychovatel člověk, jaké dojmy dítě jeho prostřednictvím dostane, zdali ho může napodobovat, zdali je dospělý skutečně „naplněn výrazem“.

Totéž platí i o tvorbě prostředí, ve kterém se dítě nachází, a o předmětech, které používá při svých hrách. Dospělý by měl být při vytváření prostoru pro dítě veden snahou, aby se dítěti dostalo co nejpřesnějších, nejautentičtějších smyslových vjemů. Takovou službu vykonají hračky a předměty vyrobené z přírodních materiálů. Přírodní materiály jsou původní přirozená informace o světě kolem nás (nezkreslená a nezkarikovaná, lidským působením neproměněná). Hračka z přírodního materiálu nebo přírodnina sama (plody, kousky různých druhů dřev, hedvábí, len) nesou v sobě stále svou životní sílu příjemně oslovující smysly dítěte (tvar, teplo, jemná barva, povrch apod.). Waldorfská pedagogika preferuje právě tuto jednoduchost, čistotu tvarů a organický původ předmětů, zejména v dnešní době plné nejrůznějších náhražek všeho druhu.

Vše, co platí o podněcujícím a bytost dítěte oslovujícím jednaní vychovatele nebo o předmětech, s nimiž dítě manipuluje, platí stejně i o obsahu činnosti s dítětem předškolního věku. Toto dítě se teprve učí orientaci ve světě pro něj ještě neznámém a jistotu v tomto poznávaní posiluje, vycházíme-li z přirozených životních situací, z toho, s čím může dítě rezonovat, navázat na předchozí podobnou zkušenost, co může přirozeně prožívat, s čím je bytostně spojeno. Východiskem našich činnosti se stává přirozené prožívaní běhu roku, dějů, které neustále ve svém životě potkává, které jsou vlastně součásti jeho bytosti, a kdy dítě samo se může rovněž kdykoliv cítit organickou součásti přírodních procesů a proměn během roku.

Potřeba smysluplného světa

Velmi důležitým fenoménem v životě waldorfské mateřské školy je řád a rytmus. Ty provázejí člověka i lidstvo od samého počátku jeho existence. Stejně jako dávnému člověku i malému dítěti umožňuje působení existujícího řádu věcí základní orientaci v prožívání času a souvislosti jevů. Rytmus je potom projevem tohoto řádu a pohybem mezi dvěma pólovými kvalitami, vždy od jedné k druhé a zase zpět. Člověk se setkává s rytmem již v období před svým narozením a potom během celého svého života, rytmus naleží k jeho fyzické existenci, k fungovaným jeho tělesné i duševní složky (nádech – výdech, spánek – bděni, tep srdce, chůze, akce – reakce v oblasti vzájemné komunikace apod.), souvisí i s jeho životními podmínkami (střídaní dne a noci, přiliv – odliv, průběh roku, koloběh vody, fáze měsíce, zrod – zánik apod.). I dítě vnímá již v době před narozením rytmus matčina dechu, tepu matčina srdce, rytmický proud řeči apod.

Rytmus je projevem řádu. Naši předkové vnímali jeho působení více než dnešní člověk. Přestože jejich vnější životní podmínky byly mnohem nepříznivější, oni byli vnitřně vyváženější – byli neseni řádem, rytmicky opakovanými rituály.

Připustíme-li si myšlenku, kterou vyslovil Rudolf Steiner v knize Všeobecná nauka o člověku, že vědomí malého dítěte se vyvíjí stejně jako vědomí lidstva, potom právě slavnosti a jednoduché rituály jsou cestou k pěstování pocitu zasazenosti, porozumění sobě samému a možnosti fungovaní v běhu věcí (zakořenění a příslušnosti). Prožitek existence a platnosti řádu věcí, jejich rytmického proměňovaní a vzájemného podmiňovaní dává pak dítěti v prvních sedmi letech života pocit, že vše má své místo, svůj účel a svůj smysl. A není z tohoto pohledu podstatné, zda nám je smysl věci aktuálně objasněn v rámci dohodnutých pravidel, nebo zda jej můžeme prožívat jako něco pouze tušeného a působícího skrytě.

Ve waldorfské mateřské škole lze vytvářet různé druhy rituálů – oslavy ročních svátků, narozenin, sebeobslužné činnosti a pěstovaní společenských návyků jsou rovněž zdrojem drobných každodenních rituálů, které mohou poskytovat prostor pro aktuální individuální setkávaní dospělého a dítěte.

Potřeba životní jistoty

Dalším a již zmiňovaným aspektem waldorfské pedagogiky je otázka působícího vzoru. Vzorem k nápodobě je každý, kdo je dítěti nějak blízký, kdo je pro dítě nějak „jeho“ – rodiče, vychovatelé, kamarádi, sourozenci. Pravě blízká osoba je tím, kdo dítěti zprostředkovává informace o neznámých skutečnostech světa, kdo mu může dávat najevo, že je zde v tomto ještě neznámém prostředí „svými lidmi“ bezvýhradně a bezpodmínečně přijímáno. Dospělí jsou tedy těmi, kdo dítěti bezvýhradným přijetím vyjadřuji důvěru v rozsáhlé možnosti jeho vlastní životní cesty.

Z toho vyplývá, že ve waldorfské pedagogice předškolního věku není kladen prvotní nárok na dítě (zda už umí to či ono), ale na dospělou osobu, vůči níž se dítě nachází ve vztahu; je důležité, jakou ochotu zabývat se individuálními možnostmi, životní situací i budoucí cestou dítěte ta dospělá osoba vyjadřuje a v jaké míře je schopna pracovat na svém dalším vývoji.

Podstatnou součástí snahy o posilování dítěte v jeho důvěře v sebe samo je i skutečnost, že všechny činnosti jsou vedeny tak, aby nebylo v hodnocení nutné provádět srovnávaní výkonů dětí. Jediným způsobem hodnocení dítěte a jediným kritériem je pouze jeho vlastní pohyb po cestě, kterou se vydává. Východiskem pro diagnostiku dítěte je pak neustálá snaha vychovatele pozorovat všechny projevy dítěte a aktuální stavy jeho pohody či nepohody.

Potřeba vlastní společenské hodnoty

Je-li jedinec plně akceptován, je schopen akceptovat druhé. Věkově smíšené skupiny děti ve třídách waldorfských mateřských škol poskytují vyhovující prostor k širokému sociálnímu učení, vytvářejí přirozenější situace pro střetávaní názorů a potřeb jednotlivých dětí. Umožňují, aby starší pomohl mladšímu, silnější slabšímu, aby jeden bral ohled na druhého tak, aby celé společenství mohlo fungovat a každý se mohl cítit účasten dění v něm. S dětmi pracuje obvykle jedna stálá učitelka ve třídě v dopolední či odpolední službě. To jí poskytuje možnost vytvořit si podrobnou škálu každodenních individuálních setkávání s dítětem a z toho vyplývající dostačující znalost jeho potřeb, nálady nebo aktuálního zdravotního stavu. V takovém vztahu pak vzniká předpoklad pro to, aby se každé z dětí mohlo cítit ve společném dění osobně osloveno.

Potřeba otevřené budoucnosti

Dnešní doba obecně poskytuje dětem velmi málo možností, aby se mohly prožívat jako ti, kteří mohou nějakým způsobem zasahovat do chodu věcí a událostí běžného života. Spíše naopak, děti se nacházejí jakoby neustále v závislosti na momentálních okolnostech, jimž jsou vystaveny a jichž se účastní většinou jen jako pozorovatelé. Mám na mysli zejména problémy související s rozpadem mnohých rodin, problémy kariéry rodičů, negativní společenské jevy apod.

Přirozeností dítěte v období prvních sedmi let života však není role pozorovatele, ale tvůrce. Dítě je připraveno měnit, tvořit, zkoušet a hledat nové ještě neznámé prostory a možnosti vlastní realizace – ve školce tohoto typu má dostatek příležitostí zabývat se jednoduchou smysluplnou činností, při které si ověří své schopnosti a získá dostatečné množství zdravého sebevědomí. Ne vždy mu ale dnešní svět dospělých ukazuje přívětivou tvář. Dítě však ve své přirozenosti chce věřit, že stoji za to absolvovat celou dlouhou cestu životem a naplnit svůj životní příběh. Je tedy základní úlohou dospělého, aby tuto přirozenou touhu pomohl nasytit. Víra v to, že svět je dobrý, je podle Rudolfa Steinera základní podmínkou pro to, aby dítě v této první fázi svého života se vůbec mohlo vydat na cestu. Průvodcem a názorným potvrzením skutečnosti, že svět je dobrý, je pravě ten, koho má napodobit.

Zdroj: z knihy Dítě v úctě přijmout, autorka: Táňa Smolková